Pravé neštovice
Pravé neštovice jsou dnes již eradikovanou virovou infekcí, a to díky očkování.
Latinsky: Variola, Variola vera
Další názvy: černé neštovice
Příznaky
Diagnóza
Zmínky o infekci variolou pocházejí již z doby starého Egypta. Dle dochovaných spisů se vojáci Alexandra Makedonského nakazili pravými neštovicemi v Indii. Další zmínkou je epidemie v etiopském vojsku, které obléhalo Mekku v 5. století. První přesnější popis průběhu pravých neštovic pochází od arabského lékaře Rhazese z 9. století. Přesný popis byl sepsán anglických lékařem Sydenhamem v 17. století.
Mezi významné osobnosti, které podlehly neštovicím, patří např. Ludvík XV., car Petr II. rakouský císař Josef I., Leopold Lotrinský aj. Velmi dobře jsou známé případy, kdy evropští kolonizátoři zavlekli pravé neštovice na americký kontinent. Zatímco v Evropě byla úmrtnost na neštovice mezi 20‒30 %, u populace, které jim nikdy nebyla vystavena, byla i více než 50%.
Vakcína proti pravým neštovicím
Vakcína proti neštovicím je připisována E. Jennorevi. Prvním naočkovaným byl 8letý chlapec, kterému Jenner 15. května 1796 podal látku získanou z puchýřků nemocné služky. Když byl chlapec později vystaven neštovicím, neonemocněl. I přes velké problémy a odmítání očkování se podařilo očkování rozšířit z Anglie do ostatních zemí. 1799 bylo poprvé provedeno mimoanglické očkování ve Vídni, v Praze o rok později.
V roce 1966 přijala a zahájila WHO (Světová zdravotnická organizace) program, který měl vést k eradikaci pravých neštovic. Po roce 1974 se vyskytovala nákaza již jen Indii, Pákistánu, Bangladéši a Etiopii. Posledním přirozeně se nakaženým byl somálský kuchař, a to v roce 1977. 8. května 1980 bylo vyhlášeno celosvětové vymýcení pravých neštovic. Virus se dnes vyskytuje v chráněných laboratořích.
Patogen
Původcem infekce je virus patřící do rodu Poxviridae, jedná se o DNA orthopox virus.
Přenos a příznaky nemoci
Pravé neštovice se přenášely kapénkově. Nakažený byl infekční do té doby, než zmizel poslední neštovicový pupen. K rozšíření také mohlo dojít přímým kontaktem.
Inkubační doba
Inkubační doba byla 7‒19 dní. Počátek infekce byl spojený s horečkami, bolestí hlavy a celého těla a zvracením. Asi po 4 dnech se objevila vyrážka. Nejdříve to byly drobné skvrny na jazyku a v ústech, až později došlo k rozsevu na kůži ‒ na obličeji, dále pak na horních a dolních končetinách. Neštovicové pupeny se naplnily vazkou tekutinou. Ta byla zprvu průhledná, postupně se zakalila a mohlo dojít k zahnisání. Při hojení docházelo k zasychání puchýřů a tvorbě pevných krust. Jejich odpadávání bylo pomalé a zanechávalo jizvy, neboť neštovicový puchýř poškodil nejen pokožku, ale také podkoží. S ústupem vyrážky také docházelo k ústupu nemoci a uzdravování.
Velmi vážná byla hemoragická forma, při které se objevovalo krvácení do podkoží i orgánů. Nemocný zemřel na vnitřní vykrvácení.
Léčba
Léčba neštovic byla hlavně symptomatická, tj. ke snížení horečky, omezení svědivosti vyrážky atd.
S vývojem antivirotik se laboratorně prokázalo, že některá mohou být účinná i proti variole, jedná se o tecovirimat, cidofovir a brincidofovir.
Prevence
Prevencí do doby vymýcení pravých neštovic bylo očkování, které se již dnes nepoužívá.
