Jedovatí obojživelníci

Žáby tvoří nejpočetnější skupinu obojživelníků. V minulosti odborníci objasnili a popsali tisíce druhů žab. Tento druh živočicha často pobývá na vlhčích stanovištích v těsné blízkosti stojatých a tekoucích vod. Zpravidla žije také v tropických deštných pralesích a subtropických deštných lesích. Některým obojživelníkům se značně daří v různých koutech světa.

Jedovatí obojživelnici

Určité jedovaté druhy žab lze standardně pokládat za živočichy mající jedový aparát. Ten se nachází v jejich kůži. Většina jedovatých žabích stvoření produkuje toxin kožními jedovými žlázami, které se stručně řečeno nalézají nepravidelně na povrchu kůže. V některých částech epidermis mohou vytvářet případné shluky. Dodat lze jenom to, že kožní sekret má jistou ochranou funkci. Žáby rozhodně jedem jenom tak neplýtvají, musí mít k tomu dobrý důvod. Pokud je něco rozdráždí, pak je vede instinkt.

Obojživelníci z čeledi ropuchovití

Tyto druhy žab s vědeckým názvem BUFONIDAE se v podstatě vyskytují takřka všude na místech, kde je dostatek vhodné potravy. Jejich jedový orgánem jsou zkrátka parotidní žlázy. Ve skutečnosti jde o místa na těle, kde se koncentruje větší množství žlázových buněk. Najít je lze nejvíce po stranách žabí hlavičky a to v oblasti uší a očí. Shluky se tvoří někdy také v bradavčité kůži na hřbetu. Výměšek jedu vyniká toxickými látkami, k nejznámějším patří bufoteniny a bufotoxiny. První zmíněný toxin navozuje halucinogenní stavy. Zasahuje také řídící orgán dýchání a negativně omezuje funkci koordinace pohybu. Druhý uvedený toxin má významný vliv na funkci srdce. Díky němu se v organismu zvyšuje krevní tlak a vzniká porucha srdečního rytmu.

Ropucha obecná se hojně objevuje i na našem území. Její domovinou jsou však další evropské státy. Dospělý jedinec může dosahovat délky až dvaceti centimetrů. V tomto případě se lze zmínit, že samice je větší. Tento druh ropuch se vyznačuje přirozeným hnědým až šedohnědým zbarvením. Některé z žab mohu mít světle hnědou barvu s neostře ohraničenými tmavými skvrnkami. Pro tento druh ropuch je charakteristický zploštělý a okrouhlý tvar hlavy. Ropucha obecná má poměrně krátké zadní končetiny. Ty jsou vybaveny velmi nepatrnou částí blanky, což evidentně dokazuje, že tento druh žije suchozemským životem. Při pohybu používá krátké přískoky. Kuriozitou u těchto žab jsou jasné oči, jež mají měděné až zlatočervené probarvení. Příroda jim nadělila také zrohovatělé útvary na předních končetinách.

Jedové žlázy u tohoto tvora se podobají půlměsíci. Viskózní sekret je složen z toxického halucinogenního alkaloidu. Pokud se tento jed dostane do lidského těla, pak nastupují různě intenzivní křeče a komplikovanější poruchy zažívacího traktu.

Ropucha obrovská tráví většinu času v jižní části amerického kontinentu. Samozřejmě žije také na pevninském území a přilehlých ostrovních státech Střední Ameriky, výjimkou není ani australský kontinent. Dospělé žáby dorůstají v průměru deset až dvacet centimetrů. Bylo však vědecký zjištěno, že někteří exempláři mají délku přes třicet centimetrů a váží necelé tři kilogramy. Tento tvor má několik typických znaků: tuší formu bradavičnaté kůže, proměnlivé barevné vzorování, plavací blány na zadních končetinách a zlatavou duhovku. Mravenci, termiti a brouci jsou pro něj skvělá potrava.

Tento živočich má jed ukrytý v příušních žlázách, rovněž i v dalších žlázách na zádech. Toxická látka bílé podoby disponuje obávanou složkou zvanou bufotoxiny. Pokud jej žába vystříkne, pak se tento jed dostává do vzdálenosti přibližně třiceti centimetrů. Tento tvoreček vylučuje kůží nepatrné množství bufoteninu. Při tomto jedovém koktejlu hrozí člověku navození smrti.

Ropucha hnědoskvrnná má nejraději jižní části afrického kontinentu. Většinou preferuje temná zákoutí s bujnou vegetací v blízkosti vod. Má rada teplé počasí, a v případě že se ochladí, pak se ukrývá pod dřevnaté části stromů či bloky horniny. V přírodě se může dobře zahrabat do odumřelého porostu. Její délka činí zhruba jedenáct centimetrů. Tento tvor se obvykle vyznačuje buďto jistým žlutým probarvením nebo hnědším odstínem s patřičnými skvrnkami. Ropuší sekret je opět tvořen z toxinů (bufoteninu a bufotoxinu).

Obojživelníci pralesničkovití

Mnohdy se tito živočichové přezdívají „šípové žáby“. Už samotný název napovídá, že tento druh žabek kdysi v minulosti lovily kmeny indiánů. Tento získaný jed jim pak sloužil jako smrtící prostředek. Do této látky namáčely hroty svých šípů. Takto připravené zbraně neztratily svoji původní účinnost ani po několika letech skladování.

Nicméně je nutné připomenout, aby žába vyprodukovala správnou dávku toxinu, musela být vystavena mimořádné stresové zátěži.

Příroda nadělila pralesničkovitým stvořením nejenom neskutečnou krásu, ale i silnou jedovatost. Tento druh žab překypuje pestrou barevností, osobitým vzorováním a jedinečnou hladkou kůží. Krom toho tyto žáby vylučují jedový sekret, v němž jsou zastoupeny lipofilní alkaloidy. Toxiny těchto žab v prvé řadě působí na nerovové buňky. Ty jsou ihned paralyzovány. Následně se tento jed projevuje i v oběhové soustavě. Zde způsobuje přerušení činnosti srdce.

Pralesnička azurová může dosahovat délky necelých pět centimetrů. Její tělíčko vyniká azurovým modrým zbarvením s různě velkými černými skvrnkami. Dospělí samci jsou mnohem menší, ale zato mají příchytné terčíky v oblasti prstů. Tento tvor obývá severní teritorium kontinentu Jižní Ameriky. Jako potrava mu poslouží hlavně mravenci, termiti a brouci. Touto stravou získává žába potřebné látky, jež jí poslouží k produkci steroidního alkaloidu tzv. batrachotoxinu.

Pralesnička drobná dokáže svým jedem usmrtit středně velkého savce. Produkuje totiž pumiliotoxin, jenž se řadí k extrémně jedovým látkám. Jde o maximálně dva a půl centimetrového živočicha s kratšími končetinami, který se běžně pohybuje při zemi v pralesích Amazonie. V období dešťů se začíná tato žába pářit. Tento druh vyniká chemicky obranným mechanismem, jenž jej ochraňuje před potencionálními predátory. Vedle krycího zářivě červeného probarvení existují pralesničky v modré, zelené a hnědé barvě.

Pozoruhodným živočichem je i šípová žába, jejíž domovinou je jižní cíp Střední Ameriky. Pochopitelně žije také v unikátním tropickém ekosystému Jižní Ameriky. Pralesnička batiková je zbarvena od světle žluté přes zelenou až po modrou. Její kůže zdobí nepravidelné černé proužky. Někteří jedinci mají dva a půl centimetru. Existují i exempláře, jenž měří až šest centimetrů. Tyto druhy žab poskakují po zemi a živí se jak hmyzími jedinci, tak i drobnými bezobratlými živočichy. Jejich rozmnožování také nastává v období dešťů. V kůži těchto žabek vzniká toxin (pumiliotoxin a histrionicotoxin).

Největším představitelem této řady obojživelníků je pralesnička strašná. Ta ve svém dospělém věku má až pět a půl centimetru. Na první pohled dominuje pestrým zbarvením. Nicméně tento druh nemá skvrny. Pro něj jsou rovněž příznačné přilnavé polštářky na prstech. Jako jediný druh z čeledi pralesničkovitých se pyšní speciální kostěnou destičkou ve spodní části čelisti. Tento tvor má protkanou kůži jedovými žlázami. Ty obsahují alkaloidní batrachotoxin, což je silně účinný toxin. Jen tak pro zajímavost, tento živočich má podle odborníků v sobě miligram jedu. I toto nepatrné množství je dostačující pro usmrcení několik desítek lidí.

Úplně na závěr lze uvést v krátkosti pár jedovatých žabiček, k nimž se také řadí pralesnička dvoubarvá, pralesnička mnohobarevná, trojbarvá pralesnička, čarokrásná pralesnička, pralesnička pruhovaná, pralesnička síťkovaná a pralesnička proměnlivá.


Mohlo by vás také zajímat


Jak posílit imunitu a odolnost?