Mukopolysacharidóza III. typu (Sanfilippův syndrom)

Mukopolysacharidóza III. typu jinak také označovaná jako Sanfilippův syndrom je geneticky podmíněné metabolické onemocnění. Řadíme je mezi střádavá lysozomální onemocnění. Trpí jím 1 dítě z cca 65‒100.000 zdravě narozených dětí.

Mukopolysacharidóza III. typu (Sanfilippův syndrom)

Dědičnost

Dědičnost této nemoci je autozomálně recesivní. Poškozený gen je v tělních buňkách a musí být přítomen u obou rodičů a ti jej oba musí předat dítěti, aby nemoc propukla. Pokud děti získají 1 postižený gen, tj. pouze od matky nebo od otce, stávají se nosiči této nemoci a mohou ji předat dál.

Charakteristika nemoci

Pod Sanfilippův syndrom se řadí poruchy enzymů, které se zapojují do metabolismu a odbourávání heparan sulfátu. Je to mukopolysacharid, součást mezibuněčné hmoty. Nepotřebné molekuly heparan sulfátu se odstraňují v lysosomech, což jsou buněčné organely se štěpícími enzymy. Při absenci enzymů, které heparan sulfát štěpí, dochází ke kumulaci nerozložených molekul. Dochází ke zvětšení lysozomů, které vyplní celou buňky a ta umírá.

Rozdělení Sanfilipova syndromu

U Sanfilipova syndromu existují 4 formy dle rozdílné biochemické a molekulární charakteristiky, tj. chybí různé enzymy štěpící heparan sulfát, vznikají tedy různé štěpné meziprodukty.

  • MSP IIIA ‒ heparan N-sulfatáza
  • MSP IIIB ‒ α-N-acetylglukosaminidáza
  • MSP IIIC ‒ acetyl-CoA: α-glukosaminid acetyltransferáza
  • MSP IIID ‒ N-acetyl glukosamin 6-sulfatáza

Příznaky

Příznaky nejsou jednotné, mohou se u nemocných lišit. U některých totiž enzym zcela chybí, u jiných může být funkce částečně zachována.

Klasicky se objevuje postupující narušení centrálního nerovového systému, pohybově dítě dlouhou dobu zaostávat nemusí. První obtíže se mohou projevit mezi 2.‒6. rokem dítěte.

První fáze

  • Změny chování, hyperaktivita a porucha pozornosti, tyto obtíže se mohou připsat ADHD
  • Poruchy spánku, nespavost
  • Agresivita vůči okolí i proti sobě

Druhá fáze

  • Rozvíjející se ztráta mentálních schopností vinou střádání v lysosomech v centrální nervové soustavě. U některé děti zůstávají na úrovni max. dvouletého dítěte
  • Úbytek již naučených schopností, regrese ve vývoji, např. dítě se začne opět počůrávat a je potřeba využívat pleny
  • Opakující se záněty středního ucha, které vedou k narušení sluchu
  • Ztráta řečových schopností

Třetí fáze

Může být spojena s nehoršením se stavu, ale ani ke zlepšení. Následuje však skokové zhoršení.

Poslední fáze nemoci je spojená s dalším prohlubování nemocí. Je přítomné narušení motoriky jemné i hrubé, mentální funkce dále klesají. Dítě je odkázáno na plnou péči rodiny a invalidní vozík. Mohou se objevit epileptické záchvaty. To je podmíněno vážnou atrofií (degenerací) mozku.

Diagnostika Sanfilippova syndromu

  • Vyšetření moči ‒ v  moči jsou nalézány vyšší koncentrace mukopolysacharidů, heparan sulfátu a jeho metabolitů.
  • Krevní odběry určování funkce enzymů v bílých krvinkách.
  • Genetické vyšetření

Terapie

Není příčinná léčba. Provádí se spíše experimentální terapie, např. transplantace kmenových buněk či genetická terapie. Do praxe se uvádí i léčba, kdy jsou nahrazovány chybějící enzymy, či jsou odstraňovány škodlivé metabolity. Jinak je léčbě symptomatická, tj. podpůrná, která kombinuje péči neurologickou, ortopedickou, ORL atd.

Prognóza

Pacienti s MSP IIIA se dožívají 10‒20 let, pacienti s MSP IIIB 30‒40 let, MSP IIIC 30 let. MSP IIID je velmi vzácná.

Mukopolysacharidózy

Mukopolysacharidózy jsou dědičná metabolická onemocnění, která mají společnou patogenezi, tj. rozvíjí se na stejném principu. Je snížená aktivita či zcela chybí některé enzymy, které odbourávají určité látky, mukopolysacharidy. Ty a jejich meziprodukty se pak hromadí v buněčných organelách, jimiž jsou lysozomy. Lysozomy se postupně plní neodbouratelnými látkami, až dojde k tomu, že vyplní celou buňku a buňka je zničena. Mukopolysacharidózy se též nazývají střádavým onemocněním.

Výskyt a podklad

Mukopolysacharidózy jsou vzácné. V populaci je výskyt přibližně 1 : 50.000 u některých typů až 1 : 500.000.

Jsou to onemocnění autozomálně recesivní, tj. poškozený gen pro enzym je na somatické (tělní) buňce a pro onemocnění dítěte je nutné, aby oba rodiče byli nositelé poškozeného genu. Dítě musí získat poškozený gen od obou rodičů. Pokud získá gen jen od jednoho rodiče, stává se nositelem nemoci.

Patogeneze, vznik nemoci

U pacientů je snížená funkce některých životně důležitých enzymů, nebo enzymy zcela chybí. Je to dáno poškozením genu pro daný enzym. Nedochází tak k úplnému rozkladu a odbourání některých polysacharidů v těle. Původní látka nebo produkty jejího štěpení, které není dokončeno, se hromadí v buněčných organelách, v lysosomech. Jedná se často o buňky nervového systému a dalších důležitých orgánů, tj. srdce, slezina, játra atd. Postižené tkáně postupně ztrácí svou funkci. U mnohých syndromů je narušen růst dítěte, stavba lebky, u všech však dochází k postupné mentální a fyzické retardaci a k časné smrti, u některých forem, např. MPS III se mohou nemocní dožít i 30 let.

Dělení mukopolysacharidóz

Existuje mnoho druhů a poddruhů mukopolysacharidóz dle toho, jaký enzym chybí či je snížena jeho funkce.

  • MPS I ‒ syndrom Pfaundlera-Hurlerové + syndrom Scheie
  • MPS II ‒ syndrom Hunter
  • MPS III ‒ syndrom Sanfilippo
  • MPS IV ‒ syndrom Morquio
  • MPS VI ‒ syndrom Maroteaux Lamy
  • MPS VII ‒ syndrom Sly

Určení diagnózy

  • Klinické vyšetření, tj. dle příznaků, postupně se zhoršující stav pacienta, ztráta již naučených schopností a dovedností
  • Určení aktivity enzymů v buňkách
  • Biopsie postižené tkáně, pod mikroskopem jsou patrné známky zvětšení lysozomů
  • Genetické vyšetření

Léčba

Zatím není žádná registrovaná léčba, která nemoci vyléčí. Je možné jen mírnit příznaky. Ve vývoji jsou však léčebné postupy, které by se mohly dostat do praxe. Jedná se např. o nahrazení chybějícího enzymu, tj. jeho dodávání do těla, transplantace kmenových buněk, genetická léčba (náhrada poškozeného genu za funkční).

Autor: Drahomíra Holmannová